Byl to rok reklamy Parmacotto, rok, ve kterém jsem napodoboval Christian De Sica lépe než kdokoli jiný. Rok, kdy jsem se rozhodl vystoupit jako zpěvák na školní párty - na transportním a logistickém vozíku, který našel neobvyklý způsob inzerce.
Místo obvyklého „učit umění a odložit jej“, raději „naučit se umění a vzít si ho s sebou“: o sloganu nemluvě.
Nebyl by nedostatek mikrofonů, reproduktorů, umělého kouře, každý by to vzal na skutečnou scénu. A před mým představením, ve kterém bych zpíval Zombie od The Cranberries, diváci nejenže zapomněli na nákladní vůz, ale dokonce se postavili, aby mi tleskali, křičeli: Zrodila se hvězda!
Talent, o kterém si myslím, že mám, mě přesvědčil, abych šel na nějaký konkurz, který se koná odpoledne po škole v jedné ze suterénních učeben. Někdo už dorazil a zpívá před milým chlapcem, který hraje na kytaru doprovázející hlas. Zdravím ho, posadím se a čekám, až na mě přijde řada.
Když jsem na řadě, v sekci „Co máš v hlavě“ přestal hrát a usmál se. Potvrdit, že moje nejsou jen fantazie teenagera vychovaného na chlebu a není to Rai, je ta věta, na kterou jako neúspěšný zpěvák nikdy nezapomenu: „Mám zimnici.“
Enrico mluví o emocionálních vzrušeních, o klasických husích kůži. Říká, že ho zasáhl můj hlas. Trápím se rozpačitě, ale jsem tak šťastná: poznala můj talent a brzy vystoupím na Festivalbaru s vlasy v zákulisí, oblečená jako Barbie Rockstar.
Místo toho si v den večírku moje píseň vezme další a já, abych se neocitl z náklaďáku, začnu zpívat „Lidé jako my“ od Ivany Spagny.
To je život. Ale pak se střetne, já ne. Dělám to dobře a na konci představení dostávám také kytici květin. A lístek. „Každý umělec, který si váží sebe sama, dostane kytici květin vždy v den svého debutu.“
Abych zůstal na hudebním poli, cituji Celentana: „Ještě nebyl mým přítelem a už pro mě trpěl.“
Květy a karta jsou z Giaco.
Ilustrace Valerie Terranové
